Když Československo začalo s vyháněním a vysídlováním Němců, byly tyto praktiky v Evropě již poměrně „běžným“ politickým nástrojem. Mezi lety 1938 a 1950 bylo v Evropě přesídleno asi 35 milionů lidí. Po atentátu na Reinharda Heydricha hrozil Hitler české protektorátní vládě (v květnu 1942) odsunem několika milionů Čechů a přesídlením dvou až tří milionů Němců na uprázdněná území, tedy rozsáhlou germanizací Čech a Moravy.
Nestydatost nacistického teroru odstranila v průběhu války všechny zábrany těch českých politiků, kteří chtěli na základě principu kolektivní viny vyhnat všechny Němce z Československa.
S vyháněním se začalo ihned po konci války, tedy dlouho předtím, než byl na konferenci v Postupimi v srpnu 1945 oficiálně schválen odsun německy mluvícího obyvatelstva. Do té doby bylo vyhnáno zhruba 800 000 lidí násilným a tak neorganizovaným způsobem, že docházelo k masovým úmrtím hlavně dětí a starších lidí. Nelze tvrdit, že divoký odsun byl iniciován pouze „zdola.“ Část politického vedení o těchto excesech věděla. Prezident Edvard Beneš, Prokop Drtina (1946-48 ministr spravedlnosti) a další je podporovali plamennými vnitrostranickými projevy.
Velký podíl rakouských pamětníků či jejich rodin se byl v tzv. brněnském pochodu smrti. 26 000 lidí – polovina bývalého německého obyvatelstva Brna – bylo vyhnáno z města 30. května. Počet obětí nebyl dodnes přesně vyčíslen, s jistotou je doloženo 2000 obětí, odhady dosahují až k 5000.
Současně s divokým odsunem byl zaveden složitý systém asi 2000 pracovních a sběrných táborů. To určilo osud mnohých Němců – zvláště mužů a práceschopné populace – a udržovalo lidi ve strachu.
Transporty 2,2 milionu lidí, podle Postupimské konference, spořádaně vysídlených směřovaly do západního a v menší míře do východního Německa. Do Rakouska se dostaly především oběti tzv. divokého vyhánění nebo lidé, kteří mohli v Československu zůstat a následně se rozhodli odejít z důvodu diskriminace, hrozícího nuceného přesídlení v rámci země nebo po komunistickém převratu v únoru 1948.