Příchod do nového prostředí po útěku nebo vysídlení znamená ztrátu, znamená být znovu závislý na druhých v novém prostředí: na jejich ochotě přijmout nově příchozí, aby mohli začít nový život, a na pochopení jejich tradic, z nichž se rodí nový život.
Zatímco Německo přijalo svou válečnou vinu a tím i odpovědnost za 12 milionů vysídlených po roce 1945 ze střední a východní Evropy, odvolávali se rakouští politici na to, že Rakousko samo bylo „první obětí nacistického Německa“, a proto žádné německé uprchlíky přijímat nebude. Rakouský stát se snažil vyhnance přesídlit do Německa a po dlouhou dobu jim odepíral udělení státního občanství. Na 220 000 vyhnanců bylo repatriováno z Rakouska do Německa, asi 114 000 mohlo na rakouském území zůstat.
Nicméně politické podmínky nutně neodrážely větší či menší ochotu veřejnosti přijmout uprchlíky a dát jim místo ve společnosti. Opět se zde ukazují velké individuální rozdíly a vysídlenci na dobu příchodu vzpomínají velmi odlišně.
Paradoxně se i členové marginální skupiny původních obyvatel, kteří v kdysi německojazyčných pohraničních oblastech Československa zůstali, mohli stát sociálními nováčky na nově osídleném území v náhodně zkompilované společnosti.
Ilias Michopulos vypráví, jak přišel do Česka z občanskou válkou zmítaného Řecka jako malé dítě a směl se usadit na místě, odkud byli předtím vyhnáni němečtí obyvatelé. Byl jedním z 12 000 Řeků, kteří zde našli noví domov.